Historie ateliéru
Atelier Bochńák
Při práci v Německu jsem pochopil, že kapitalizmus funguje. A když se dodržují pravidla, jako je například rychlá vymahatelnost práva, nebo platí naprostá nezkorumpovanost úředníků díky velkorysé definitivě, tak je radost podnikat i ve velmi konkurenčním prostředí. Ba naopak. Inspiruje to k dalšímu a dalšímu sebezdokonalování a pozornému sledování okolí.
Nakonec jsem ale s težkým srdcem musel odejít, protože mi doma vyrůstal Honzík a já ho při tom ani neviděl. Abych neodešel, nabídli mi tehdy dorovnat plat na 3000 DM. Při tehdejším kurzu 21 Kč za Marku to bylo docela hodně, ale za prachy si stěstí nekoupíš.
No ale když jsem přišel zpátky do Projekty, vrátil jsem se o dvacet let zpátky.Byl jsem sice jmenován vedoucím ateliéru čítajícím několik desítek lidí, ale nemohl jsem se zabývat tím co mne zajímalo. Naopak jsem neustále vypisoval 9, a 9,5 a řešil kdo potřebuje odejít a proč. Neustále jsem seděl na nějakých poradách, které nic neřešily a jen zdržovaly od práce. Pak mne dorazilo, že mi HIP řekl že na projekt je 20mil. korun. Propočítal jsem to a byl jsem spokojen. Za to se dal s ateliérem udělat perfektní kvalitní a propracovaný projekt. Jenže když jsem se dozvěděl, že ve skutečnosti dostanu jen čtvrtinu této částky, protože režie podniku je 3:1 usmál jsem se a podal výpověď. S počítačem jsem mohl tento projekt nabídnout investorovi za 10mil. a nechat si je celé.... a sám.
Založil jsem tedy vlastní atelier, ale ne jako svobodné povolání, ale jako živnost. To si dodnes velmi chválím. Samozřejmě jsme museli nějakou dobu žít z úspor, ale velmi brzy se udála taková ta zajímavá věc jako z amerického filmu. Bratr mi povídá: Hele nějakej šílenec s dlouhejma penězma z USA hledá projekční firmu na návrh řešení prodejního řetězce prodejen pečiva". Spolu jsme tam tedy vyrazili, ale vzápětí jsem pochopil že je to naprostý magor, který ani neví co mluví. Asi po deseti minutách jeho blábolení jsem vstal a položil jsem mu dvě celkem logické otázky. Všichni se hlasitě zasmáli a začali vstávat se mnou a začali se hrnout ke dveřím. Venku se k nám připojil nějaký velmi usměvavý pán a řekl, že tomu evidentně rozumíme více něž onen zaražený pán uvnitř a že by s námi zahájil spolupráci na podobném projektu, ale s německou účastí.
No a vznikla z toho více jak desetiletá velmi pohodová a přitom poměrně výnosná spolupráce. Bratr pak šel svojí výstavářskou cestou a já s mažely Bellingovými a bavorskou nábytkářskou firmou Hastreiter realizoval skoro stopadesát potravinářských prodejen. Bary, bufety, jídelny, cukrárny, pekárny, řeznictví, lahůdkárny, rychlá občerstvení a něklolikrát i samoobsluhu.
No a ve chvíli, jak se začnete bavit s řediteli velkých pekáren, masokombinátů a prodejních řetězců, o zakázky už nouze není. Samozřejmě se člověk musí chovat pokorně a pozorně vnímat co si kdo sní. No a v případě, že jsou to úplné kraviny, tak velmi opatrně přesměrovávat tyto na jinou, realističtější kolej. Snad nejmocnější a přitom strašně hodný, upřímný a přátelský obr v tomto podnikání byl pan Kliment. Nějak jsme si padli do oka a skamarádili jsme se aniž by šlo o peníze, nebo práci. Bohužel tento člověk nakonec za nejasných okolností opustil tento svět a já na něj dodnes vzpomínám. Na zlou nemoc také zemřela magistra Bellingová a tím má interiérová projektová anabáze skončila defintivně.
Nezitím se ale udál jiný americký zázrak. A vlastně to zařídila moje žena Pavla.