Historie
Projekty
Projekta
Zasvěcení tyto obrázky jistě poznají velmi snadno, laické veřejnosti však nejsou příliš známé. Čtvrté pásmo - Škoda Mladá Boleslav.... znělo mnoho let jako zaklínadlo pro projektanty, stavitele, zedníky montážníky a dnes zní jako budík pro zaměstnance. Na těchto obrázcích je jen jedna, i když ne nejmenší část tohoto obludného projektu. Je to montážní hala. Podobně vypadá ještě svařovna. Vysoká je lisovna a nádherné dva komíny má lakovna. Ale moc nesmrdí, protože věřte nebo nevěřte, veškeré laky včetně metalíz jsou ředitelné vodou a změna stříkané barvy na robotu v lakovacím boxu i s pročistěním trysek trvá pouhých 26 vteřin.
Na této budově jsem spolupracoval se ženou a to s Ing. arch. Běhounkovou, slavnou to architektkou Projekty. Škoda MB je nekonečným odběratelem projektových a stavebních prací. Uživí i celé projektové ústavy. Za svůj život jsem jen tam postavil několik hal a nejméně na dalších několika spolupracoval. Bohužel je to všechno tak trochu "za plotem" i když jsou to někdy ty nejmodernější věci.
Stejně tak jsem spolupracoval na Kvasinách a mnoha továrnách subdodavatelů. Na některých výkresech je ještě vidět jak jsou vlnité od ručního kolorování akvarelovými barvami. V Projektě jsem začal pracovat hned po škole, v roce 1981, protože jsem tam byl také na praxi a v Moskvě jsem obhajoval diplom na téma, které mi tento PÚ přidělil.
U dalšího velkého komplexu jsem měl tu čest spolupracovat s Ing. arch. Bartošovou na řešení celkové hmotové kompozice a fasádách továrny na výrobu topných těles a zařízení KORADO v České Třebové. Opravdu dost veliká továrna. Vzniklo množství variant lišících se především v pojednání administrativní budovy na špici komplexu. O konečném řešení však jako obvykle rozhodují peníze a technologické schopnosti dodavatele stavby.
Na všech výkresech jsem úmyslně ponechal logo Projekty, protože jsem jeho autorem. Bohužel už je to minulost a Projekta již existuje pod jménem Tebodin, což je nadnárodní projektová společnost. Svojí činnost jsem tam ukončil v roce 1991, vlastně hned po návratu z Něměcka.
Obrázek nazvaný Irak Saad 17, je první vlaštovkou komické spolupráce Projekty s Iráckým Páhlavího státem. Je to továrna na traktory, s dostřelištěm vzdáleným asi 12km.
Toto ovšem ani zdaleka nebyla jediná vojenská, nebo polovojenská věc, na které se pracovalo. Česká republika byla a je strojírenská minivelmoc, která na svůj malinký počet obyvatel vyrábí skoro 80% veškeré lidské produkce. Počínaje jehlami, tužkami a sponkami v Kooh-i-nooru, přes obráběcí stroje, tkalcovské stavy, zbraně, nákladní i osobní auta v několika automobilkách, autobusy, letadla v několika leteckých závodech, lodě říční i námořní, lokomotivy, vagóny, traktory, roboty, chemii, léčiva, nábytkářinu, hračky, sklo a já nevím co ještě. Prý na udržování a vývoj podobného rozsahu by jiná země potřebovala asi 80 miliónů obyvatel. My tehdá měli i se Slovákama 15.
Takže, mimo Škody M.B. to byl například Motorlet Jinonice, ZTS Martin, Polička, VZLÚ Letňany, Povážské strojírny, Mikrotechna Modřany, Jihostroj Velšín, Tesla Strašnice atd. atd.
Poslední obrázek je krematorium, které se bohužel nerealizovalo, protože se už blížily změny a stavět smuteční síň v době, kdy se už zase uvažovalo o církevních záležitostech nemělo smysl. Byla to však velmi zábavná práce, která je další méně známou stránkou práce architekta. Naprosté pochopení provozu budovy se všemi fintičkami a úskalími, které mohou vyplout na povrch až když už je pozdě. A to se dozví jedině při velmi úzkém kontaktu se zaměstnanci. Musel jsem se tedy s nimi několikrát opít a vyslechnout všechny neuvěřitelné historky, které se v podobných zařízeních mohou udát. Věřím že na základě této spolupráce vznikl jeden z mých nejpromyšlenějších projektů, které jsem kdy dělal. Například zasklená vitrina s výtahem, ve které je vystaven zesnulý k poslednímu rozloučení. Je do ní vidět z obou stran, tedy ze strany příbuzných a z opačné strany všech smutečních hostů. Mně to připadalo logické, ale zkušení harcovníci tvrdili, že se tyto dvě skupiny nemohou ocitnout proti sobě za skly. Museli jsme tedy vymyslet docela sofistikované spouštějící se zástěny, které zakrývají jednou to a jindy druhé sklo.
Regensburg
Nedlouho po revoluci jsem se zúčastnil s Ing. arch. Frančem (tzv. Největším žijícím...) architektonické soutěže na dostavbu hotelu na pozemku naproti kavárně Demínka. Vyhráli jsme druhou cenu a na to konto nás přizvala jedna německá firma z Regensburgu (Řezna) ke spolupráci na projektech pro mezinárodní společnost Ramada, jejímž "trumfem" mezi konkurencí jsou kaple v každém hotelu. Neváhali jsme a další dva a půl roku jsme v podstatě žili v Německu.
Okolní obrázky naznačují, že jsme měli docela zajímavou práci. Například nahoře poměrně velký komplex Altenheimu pro Lipsko. Bylo to v rámci pomoci tehdejšímu připojujícímu se NDR. Vlevo dole pasáž Černá růže v Praze. Vpravo dole administrativní budova VOLVO v Mnichově.
Ostatní jsou návrhy hotelů pro Ramadu na smyslných i nesmyslných místech. Dokonce jsme zpracovali studie na několik Ramad v Praze. Například v areálu Zvonařka, nebo přestavba hotelu Juventus na I.P.Pavlova, kde donedávna všechny plány hatil tunel metra. Ten na spodním velkém obrázku se však skutečně začal stavět ve Schweinfurtu. Ale my už tam nebyli.
Velice rád vzpomínám na nejlepší projektové zadání, které jsem kdy dostal. V té době totiž vyčlenila západoněmecká vláda obrovské peníze na investice ve východním Německu. Okamžitě se toho chytly obrovské developerské a stavební firmy a začaly požadovat studie a nápady, které by jim tyto peníze pomohly odčerpat.
Obracely se tedy na všechny malé i velké projekční kanceláře, které se jen trochu vyznaly v dané problematice. No a jak známo, nápady docházejí dříve než peníze, Došlo i na mne. Byl jsem tajně osloven jednou konkurenční kanceláří ať něco nakreslím. Když jsem se ptal co, tak mi bylo řečeno, že je to jedno. A když jsem se ptal za kolik, tak řekli že kolik si řeknu, tolik dostanu a peněz na investice je prakticky neomezeně.
Zde jedna poučka: Chcete-li zabít architekta, řekněte mu, že si může navrhnout cokoliv za neomezené peníze a dostane za to co si řekne. Okamžitě dostane infarkt. Architektura bez omezení totiž neexistuje. Já už jsem ho měl málem také, ale zachránila mne jedna věc, zeptal jsem se: " do kdy?" A byl jsem spasen. Termín byl šibeniční a to mne vrátilo do reality. Nikdy už asi nevydělám za deset dní tolik peněz za tak pohodovou práci. Skutečně jsem kreslil co mne napadlo. Vilovou čtvrť, sídliště, rodinné domky, nákupní centra a restaurace, sportoviště a bazény, dopravní uzly. Zde jen několik málo obrázků z té snové zakázky.
Začátky podnikání
Ručně vynášené a pracně vykreslované perspektivy měly také své kouzlo. Při ručním kreslení se kupodivu nedostávají předměty do zákrytu a obrázky jsou jakoby přehlednější a srozumitelnější.
Zde se řešily interiéry těžké vily v pseudogotickém duchu.
Další čtyři obrázky patří do období těsně před revolucí, kdy již někteří tušící tušili, že je potřeba se vybavit universální stavebnicí lehkých prodejních prostor pro všechny druhy zboží. Byla dokonce zahájena sériová výroba v jednom JZD.
Možná některé ještě stojí i na dosti exponovaných místech. Jako ten na čtvrtém obrázku na václavskym Václaváku!
A toto je zase klasická ukázka porevolučního investičního nadšení, kdy restituenti a nebo velmi, velmi úspěšní sportovci pochopili, že pokud nepopadnou příležitost za pačesy ihned, tak později už bude pozdě. Výsledkem bylo nepřeberné množství studií a ekonomických rozvah sportovních a zábavních, nebo dokonce obchodně - sportovně - zábavných center rozesetých po celé republice přímo úměrně tomu, odkud která osobnost pochází.
Toto monstrum bylo například uvažováno v Mladé Boleslavi. Mělo obsahovat snad všechny druhy exkluzivních sálových sportů a všechny podoby konzumace a dvacet prodejen sportovního vybavení a oblečení navrch.
Obrázků je samozřejmě mnohem více, ale celkové pojetí je patrné asi již z těchto čtyř. Nakonec se ukázalo, že investor měl velké oči a zrealizovalo se něco daleko menšího.
No a tyto obrázky již byly jakousi předzvěstí dalšího hlavního zaměření našeho ateliéru. Interiéry prodejen všeho druhu. V tomto případě keramiky v centru Prahy s předváděcím hrnčířským kruhem.
Po návratu z Německa jsem pochopil, že kapitalizmus je funkční a musel jsem udělat zásadní rozhodnutí.
Jít na vlastní nohu, nebo zůstat v zaměstnaneckém poměru. Jako přesvědčený bolševik jsem to těžce prožíval. Stejně tak, jako když jsem o rok později prodával své rýsovací prkno. Bylo to jako krok do prázdna. Nebo jako když vám zchromnou ruce.