Malba
Projekty
2017
Naprosto programově notoricky opakovaný a doslova profláklý námět, s cílem přinést do kanceláře generálního komisaře kus Česka a hlavně Prahy.
2016
Bratr Bohouš si pořídil v podkroví nádherný atelier, který mne inspiroval natolik, že jsem znovu začal malovat. Už jsem namaloval čtyři plátna. A budu muset objednat další.
Mám slabost na olej. Krásně kryje, krásně voní, krásně se prolíná a hlavně.... naprosto nezasychá.
2014
2013
2011
2009
2006
2004
2003
2002
Musím z tohoto roku najít nějaké ležaté plátno, protože portrét s uříznutou hlavou nevypadá dobře. Bohužel první obrázek musí být vždy naležato.
Nevím kdo to programoval?!
1998
1997
1985
Druhé a třetí plátno jsou vertikálního ražení. Nevím, asi úvaha, že takové obrazy zaberou méně místa. :-) Zvláště druhý by mohl být zajímavý pro zkušeného pozorovatele. Každá část obrazu je malována v jiném stylu. Je to jakýsi souhlas s tehdy velmi populárním postmodernizmem, který odvrhoval veškerou modernu, ale místo aby si našel vlastní tvář, tak se stal snůžkou eklektických odkazů do minulosti.
Z hlediska malířiny je to spíše zajímavé cvičení na využití různých výtvarných stylů na různé části obrazu. Vždy na ty, které se mu dařily nejlépe. Například zátiší je zde malováno cezannovským způsobem, lidské tělo gogénovským, kompozice je dalliovská atd.
1984
1982
1981
Zapomněl jsem, jestli jsou první dva obrazy ze stejného období, ale zobrazují stejný pohled. Pohled do dětských vzpomínek, kdy jsme s partou doslova vládli tomuto statku.
A vždy si vzpomenu na památnou větu jedné krásné dívenky. Ten Čmolík, je takovej sprosťák, že by mu mohlo dojít, co tady děláme. Vzadu se na obou nenápadně hrbí tajemný vrch Žďár. Tam se děly a dodnes dějí divné věci.
1980
V duchu Končalovského.
A nebo taky ne.
1979
Pro krajinu je opravdu nejlepší taková taková ta "barbizonská" škola. Sebrat se, jít na pole a malovat. Někdy se člověk sám diví, k čemu ho to zavede. A někdy to stačí jenom rozdělat a potom to dokončit doma s tím pocitem, který to na vás zanechalo.
Česká krajina je úchvatná. Když se pak člověk dosane do světa a zjistí že Řecko je spálené a žluté, Rusko ploché a stejné, Švícarsko úzké a sevřené, Finsko sice zelené, ale plné komárů.
1978
Z toho cyklu Kamenný Újezd bylo daleko více věcí, ale někam se zakutálely.
Pamatuji si, že v té době byly na nějakých výstavách, ale to je tak všechno. V té době jsem měl už dost vypsanou ruku a některé ty věci měly docela šmrnc. Bohužel zase pokulhávala barevnost, která byla dosti jednotvárná a nemohl jsem se z ní vymanit.
Takový Grussovský syndrom.
1977
Tyto obrázky jsou zajímavé tím, že jsou opravdu malované v plenéru a hned s tím prvním mám spojenu veselou vzpomínku, kdy jsme s kamarádem stáli na hraně poměrně strmého svahu Leninských hor, aby na nás nemohli turisté, kteří zde byli vykládáni vždy po padesáti a ihned se vrhali k nám, aby se podívali jestli to děláme dobře.
No a Ravil stále ustupoval dozadu i se stojanovým kufrem, až spadl ze svahu s takovým rachotem, že jsem myslel že je mrtvý. Nebyl, a nakonec se mu "neutřelo" ani jeho dílo.
1976
1975
V tomto roce jsem už byl dávno v Moskvě a navštěvoval jsem večerní lidovou školu umění, kde se mi dostávalo i teoretického vzdělání. Což na mne zapůsobilo tak, že jsem si chtěl ozkoušet všechny izmy, které na přelomu 19-20 století vznikly.
Bohužel se z této školy zachovalo jen málo věcí, protože když se mi něco podařilo, ihned mi to zabavili jako archivní materiál. Tehdy mi to nevadilo, ba naopak jsem byl hrdý. Jednou si dokonce vybrala mé semestrální dílo komise z Treťjakovské galerie. Určitě je tam někde ve sklepě schováno jako národní poklad.
Uchyloval jsem se i k vlastním námětům, jako byly obaly naší budoucí LPdesky. A portrétováním jejího patrona plešatého beka. Tedy Plešbeka.
1974
Od nejútlejšího věku jsem miloval vláčky a neustále jsem si o nich snil. Otec byl velký pan železničář, který začínal jako výpravčí v Nymburce a dopracoval to až na generálního ředitele AŽD. (Automatizace železniční dopravy, ale nejen té, i všechny semafory na ulicích celé ČR. Tak jsem měl k ruce všechny katalogy a dokonce i výkresovou dokumentaci.
Láska k vláčkům mne neopustila nikdy a jejich poezii jsem se snažil uchopit různým pojetím. Jednou jako romantické zátiší, jindy jako recesistickou malbu se sklopenou perspektivou zvanou "vojáček".
Náměty se nabízely samy. Stačilo se jen dívat kolem sebe. A nejinspirativnější, bylo koukání přes rameno spolužáků.
1971
Zelená Praha, jeden z mých prvních zarámovaných obrazů, namalovaný asi ve 14 letech podle nádherné fotky v kalendáři. Totiž! Největším prohřeškem proti malým dětem, je... dávat jim pastelky. Pastelky, které se u nás prodávají by se měly zakázat a jejich prodej by měl být trestný. Nezměnilo se to ani za padesát let mého života. Mnozí lidé si dodnes myslí, že neumí malovat, protože jim to v dětství s nimi nešlo a s ničím jiným to neměli možnost zkusit. Když jsem dostal do ruky olejové barvy, nemohl jsem údivem půl dne ani mluvit. S olejem to šlo samo. Jaké hebké barvy, jak se krásně prolínaly, jak vytvářely plavné přechody, jak krásně voněly... Prostě láska na celý život od prvního pohledu.
A s takovými pocity jsem začal malovat tuto zelenou Prahu. Dělalo se to samo. Trochu mne ale zase trápily jemné věci, které mi s temperami, které schnou okamžitě, šly daleko snáze, například okénka nahoře na hradě.
1968-70
Od mala jsem byl veden ke kreslení svojí mámou, která se nám s bratrem v tomto ohledu dosti věnovala. Dokonce jsme celé dětství chodili do výtvarného kroužku k nejlepšímu učiteli, kterého jsem za život poznal. Jmenoval se Bohumil Kraus a byl profesorem. Kdybych mohl někoho vzkřísit, aby se mrknul na dnešní svět, tak by to nebyla ani moje babička, ani Einstein, ale on. Věřím, že by se adaptoval tak během jedné hodiny a ihned by začal točit na digikameře a dělat počítačové hry, nebo sochy na 3D plotrech. Celý život mne provázejí některé jeho výroky a i nadávky, které byly doslova nadčasové a fungují dodnes.
Zde klasická ukázka beznadějnosti nekontrastních pastelek proti obyčejným voskovkám. Pak se celá populace vrhla na fixy a s těmi jdou kreslit jenom "donaldi".
Komu nesedí ta lokomotiva, tak má pravdu. Je to německá V200. Jediná kterou v té době bylo možné koupit u TTZeuke. Legendární východoněmecké firmy.